Dnešní Svátek Uvedení Páně do chrámu se připomíná také jako Den zasvěceného života. Našla jsem v historii redakčních článků jeden, který pěkně shrnuje to, co se dnes slaví, za co se vzdává dík. Přečtěte si ho. Všem řeholníkům a řeholnicím, které mezi sebou na Signálech máme a kteří třeba zavadí o tyto řádky, přeji jen to dobré, radost a vytrvalost v povolání. 

Je to velká událost, když se narodí dítě, k tomu prvorozené. Snad v každé rodině. Můžeme si domýšlet, že radost měli i Maria s Josefem, když nesli Ježíše do chrámu, aby s ním předstoupili před Hospodina. Zde potkávají Simeona a Annu, kteří chválí Boha, hovoří o spáse, vykoupení, potěšení Izraele. Ale Panna Maria zároveň slyší slova o tom, že i její vlastní duší pronikne meč. 

Vzpomněla jsem si na narození našeho prvního syna. Byl to velký okamžik. Neskutečně jsem si užívala ty čtyři dny v porodnici, kde jsem byla sama, jen já a moje dítě. Tak krásné. Tak čisté. Tak maličké, dokonalé, dlouho očekávané. Najednou bylo tady a jenom moje :) Nemohla jsem se na něj vynadívat. 

Pár dní poté, co jsem se vrátila domů, jsem se odvážila jít do kostela na mši. Však tatínek to tu chvíli se spícím prckem zvládne, no ne? :) Bylo přece za co děkovat. Usedla jsem do lavice a pamatuji si velmi dobře, jak mě během modliteb přepadla taková myšlenka nebo možná pocit, zkrátka bytostně jsem si v tu chvíli uvědomila, že to dítě není tak docela "moje". Jistě, byla jsem jeho matka. Jistě, prožívala jsem radost z jeho narození. Ale jak jsem tak klečela před svatostánkem, jako bych vnímala jasné upozornění, že jednoho dne, dříve anebo později, přijde okamžik, kdy mě toto krásné dítě opustí. Ať už to bude tou nejvíce pravděpodobnou cestou, že si totiž najde nějakou dívku a "opustí otce i matku". Anebo odejde do duchovní služby. Anebo - nedej Bože, ale i to se může stát - si ho Bůh povolá přímo k sobě dřív, než bych se nadála. Však i takové příběhy tady na Signálech máme. Ať tak či onak, jednou zůstane každá máma sama. Myslím, že to musí být ten vůbec nejtěžší okamžik mateřství. Ty naše stesky nad tím, že dítě zase pláče, kašle, nespí, nemáme ani chvliku na sebe, máme s ním to anebo ono větší či menší trápení (já si taky takhle stýskám, nemyslete si, že ne!) jsou proti tomu ničím. 

A tak dnešní svátek zůstává krásný, ale vykukuje z něj i osten bolesti. Jako by to v životě ani nemohlo být jinak :)

foto: www.wikimedia.org

Hezké únorové dny vám přeje

@Kollenka