"Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně." (Lk 2,21)

Až do nedávna jsem si myslela, že když je nejhůř, vždycky můžu zavřít oči a aspoň šeptat: "Ježíši, Ježíši, Ježíši..." 

A hle, dokázala jsem se dostat (nutno říct, že vlastní vinou) ještě níž. Stav, ve kterém srdce není schopné vyslovit Nejsvětější jméno (mimochodem nezávazná památka připadá na 3. ledna), jsem ještě neznala. Co teď? "Maria, Maria, pomoz! Já nejsem schopná ani vyslovit jméno tvého Syna!" Nevím, jestli za to může Panna Maria, ale každopádně je mi lépe.

foto: www.pixabay.com

Nikdy by mě nenapadlo, že budu zrovna já tak intenzivně vzývat Matku Boží. Vždycky mi maríánská úcta přišla tak nějak... pro kněze a pro muže, kteří v tom svém duchovním životě možná potřebují jakýsi ženský protějšek. Ale co já s Pannou Marií? 

A najednou je mi blízká. Jako ta, která nejen uvěřila, jak jí bylo řečeno od Pána, ale také se dala plně k dispozici a učinila vždycky to, co bylo právě potřeba. Hezký ideál. Náhle i ty staré mariánské modlitby dostávají jaksi hlubší smysl.

A tak bych chtěla popřát všem uživatelům a návštěvníkům Signálů dobré prožití dnešní slavnosti. A také požehnaný rok 2019 pod ochranou té, která dokázala říct Bohu své ano. 

Vaše @Kollenka