Že je ta zima (pravda, ještě ne úplně sněhová, ale zima to je) a že nás Sekce pro mládež na základě myšlenky ze synody vybízí k naslouchání, vzpomněla jsem si na jednu příhodu.

Na výšce má člověk spoustu volného času, obzvlášť ve zkouškovém a obzvlášť, když už má všechny zkoušky za sebou (provokuju, já vím :). Dobře, každý člověk asi ne, medicínu jsem nestudovala. Ale co si já pamatuju, volného času jsem měla rozhodně víc než teď, a tak jsem chodila lyžovat. Na svahu jsem se čas od času potkávala s některými spolužáky z gymplu, aspoň s těmi, co už měli taky hotovo. Jednou takhle po ránu - nejlepší je totiž jít na svah ve všední den dopoledne - jsem se tam potkala se Zdeňkem. Zdeněk studoval techniku. Jakou fakultu a jaký obor, to už jsem úspěšně zapomněla. Když jsme takhle stáli u vleku, zeptala jsem se ho, co ve škole, na čem tam pracuje. A jala jsem se naslouchat - pamětliva učení, že přece máme pozorně naslouchat druhému. A tu mi Zdeněk začal nadšeně vyprávět o... no neptejte se mě o čem. Rozuměla jsem mu každé druhé slovo a to většinou jenom spojky, předložky anebo částice. Ale naslouchala jsem trpělivě. S úsměvem, "porozuměním" a se slovy: "To je zajímavé..." A Zdeněk se na mě po několika minutách letmo podíval a svůj nadšený proud slov zakončil větou: "Ty mi vůbec nerozumíš, že? Ale stejně je to super, že mě tak posloucháš!" :-D

Takže: "Naslouchání umožňuje vzájemné obdarování." 

A až bude sníh, běžte si zalyžovat.