Umělecká odpověď mladých umělců z platformy Karavana na papežovy výzvy k ochraně životního prostředí a zamyšlení se nad vztahem ke stvoření a k životu. To je festival Take Care, který právě probíhá v ambitech františkánského kláštera.

Výstava potrvá do neděle 2. září 2018 s řadou doprovodných programů. Vyvrcholí ale o den dříve - v sobotu 1. září (světový den modliteb za péči o stvoření). Program začne ve 13.00 hodin a v průběhu odpoledne budou moci příchozí vidět divadlo, navštívit komentovanou prohlídku, zúčastnit se workshopu a vyrobit si vlastní pop-up knihu nebo si poslechnout od 20.00 hodin koncert Konjunkce.

Organizátor festivalu umělecká platforma Karavana je sdružení umělců, kteří tvoří, dívají se, poslouchají a hrají si – jednoduše žijí uměním, což je něco, co spojuje mnoho lidí. Je zde tedy ještě jeden prvek, který propojuje jejich životní postoje s kvalitní soudobou uměleckou tvorbou – víra v jediného Boha. Jedná se o společenství, které se neustále rozrůstá a jehož aktivity se stále rozvíjejí. Fungují pravidelná setkávání skupinek v Praze i v Brně.

Jedním z vystavovatelů je Johana Merta, absolventka Ateliéru kresby a grafiky na Fakultě výtvarných umění v Brně. Pro web Signály mluvila o své práci a o instalaci, kterou v rámci výstavy představuje.

 

Johano, existuje nějaká oblast, ve které se umělec s křesťanským zázemím vždycky odlišuje od agnostika?

Jednoznačně vnímám hranice. Budu ale raději mluvit sama za sebe, než o nějakých obecných pravidlech.

Dlouhodobě pracuji s tématy hodnot a občas se perfektně hodí používání symbolů. Ale právě zde u symbolů je jedna z mých osobních hranic. Můžeme být svědky nějaké obecné vyprázdněnosti a nadužívání symbolů v umění, ale tato hra se mě netýká. Nepoužívám cynismus.

Pokud vidíte v mé instalaci kříž, tak je to zřejmý odkaz k Evangeliu. Ty oblasti a jejich hranice jsou většinou dost nápadné, například pokud jde o esoterii nebo popírání Boží existence.

Ale na to si každý musí dát pozor sám. Všechno je o naší citlivosti, pozornosti a vnímání.

(Archiv Take care. Vernisáž výstavy. Johana Merta druhá zleva) 

Jak se křesťanské zázemí projevuje právě ve vaší tvorbě? Projevuje se nějak?

Projevuje se v každé mé výtvarné práci. Víra je jednoduše součást mě. Mojí práce, mé reality i mých představ.

Máte nějaké oblíbené osobní téma, kterému se věnujete nejraději?

Moje tvorba je návazná. Tedy když jsem pracovala na tématu Kámen, tak jsem přicházela na další vrstvy v uvažování nad Stvořením a tyto nápady zapisovala. Po uzavření projektu Kámen jsem potom rovnou navázala dál a tím vznikl další - Mapa. Jednoduše se vyvíjím společně s mojí prací a tím, co zažívám. Mám ráda dlouhodobé projekty, několikaleté. Někdy musí vzniknout dvacet věcí, aby ta jednadvacátá byla opravdu to, co jsem chtěla říct.

V rámci festivalu Take Care vystavujete poměrně rozsáhlé dílo. Můžete představit, co na něm je a  jak vznikalo?

Je to instalace. Má přibližně dvě tuny a 16 metrů. Byla jsem oslovena Šárkou Teleckou, mojí dobrou přítelkyní a sestrou v Kristu, abych vytvořila “něco podle svých představ”. Ta svoboda ukrytá ve slově “něco” mi umožnila kreativní výbuch!

Právě jsem začala pracovat s porcelánem, po kterém jsem jako po materiálu dlouho toužila. První porcelánové kusy vznikly už v roce 2012 v tématu Kámen, kdy jsem zkoumala určitou iluzi křehkosti a hodnoty. Tehdy vznikly porcelánové kameny. Potom jsem ale studovala kresbu a tak šel porcelán zpět do mých zápisků.

Šárka mi dopřála skoro neomezený prostor pro moje uvažování a já jsem se jej rozhodla využít. Instalace Bratrství je jednoduchý příběh. Nechci tvrdit, že je jednoduché ho číst, protože prostředí bratrů je zaplněno různými problémy. Ale pokud budete procházet prostorem v lince jejich těla, tak věřím, že se v tomto dobrodružství nikdo neztratí. Příběh o bratrství vznikal jako idea nutné odpovědi, jak bych asi vysvětlovala současný Svět mým synům.


(Archiv Take care. Vernisáž výstavy. Část instalace Johany Merta) 

Kde budeme moci vidět vaše díla po festivalu Take Care? Kam se chystáte?

Nejdřív domů, do Brna a pak, to ví jenom Bůh.

A na závěr?

Nic. Nerada dělám závěry…

Díky a těšíme se!