Tak vysoko
se nade mnou
nebe klene.
Ale není modré,
nehřeje
a jenom zebe.
Divná věc.
Zkouším se jej dotknout,
tak natahuji krk -
klov, klov,
zvony zní.
Nebe je tvrdé, neoblomné
jako brána, která se
ne a ne
otevřít.
Tvrdé, studené, bledé cos,
na co stále naráží můj nos.
A to má nebe být?
Jen tiše! Rozvahu,
to chce klid.
Ještě jednou,
natáhnout krk —
— raz a dva —
— uf, to je námaha!
Raz a dva a tři!
––––––––––
Něco se sype.
A ticho.
Asi mě bolí břicho.
Nebo hlava?
Ne! Už vím!
Oči pálí! Nic nevidím!
Tisíce jehel bodá do očí
a svět se rázem otočí.
Co je to?
Kdosi mi pošeptal —
— světlo je to.
Světlo…?
Světlo —
Je světlé
to světlo,
jen pomalu
mu nastavuji tvář.
Hřeje.
A mně je
dobře.
foto: @KMirjam
Komentáře
takhle nějak se asi cítí malé kuřátko..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.