Tak vysoko

se nade mnou

nebe klene.

 

Ale není modré,

nehřeje

a jenom zebe.

 

Divná věc.

 

Zkouším se jej dotknout,

tak natahuji krk -

klov, klov,

zvony zní.

Nebe je tvrdé, neoblomné

jako brána, která se

ne a ne

otevřít.

 

 

Tvrdé, studené, bledé cos,

na co stále naráží můj nos.

 

A to má nebe být?

 

Jen tiše! Rozvahu,

to chce klid.

 

Ještě jednou,

natáhnout krk —

— raz a dva —

— uf, to je námaha!

Raz a dva a tři!

––––––––––

Něco se sype.

A ticho.

 

Asi mě bolí břicho.

Nebo hlava?

Ne! Už vím!

Oči pálí! Nic nevidím!

 

Tisíce jehel bodá do očí

a svět se rázem otočí.

 

Co je to?

Kdosi mi pošeptal —

— světlo je to.

 

Světlo…?

Světlo —

 

Je světlé

to světlo,

jen pomalu

mu nastavuji tvář.

 

Hřeje.

A mně je

dobře.


 

foto: @KMirjam