Česká křesťanská média a mezi nimi i Signály navštívila v polovině června Brusel. Kromě prohlídek evropských institucí měla hlavní program s COMECE – evropskou platformou národních biskupských konferencí, tedy zastřešující církevní organizací, která s EU úzce spolupracuje, a debatovali, jak navzájem lépe spolupracovat. Za náš web se účastnil hlavní koordinátor Vašek Vacek (@vacekvaclav).

 

Vašek během své návštěvy připravil rozhovor s Magdalenou Frouzovou, současnou mluvčí Evropské komise pro Českou republiku. Předtím pracovala dvanáct let v Evropské komisi v Bruselu. Kariéru tam začínala pod českým eurokomisařem Vladimírem Špidlou. Nebyly to nicméně její jediné zahraniční zkušenosti – pobývala ještě například rok v Egyptě a šest let v Německu.

Portál Církev.cz v rámci cesty připravil rozhovory s několika Čechy a Slováky, kteří v Bruselu žijí a pracují. Celkem by se jich tam našlo na devět set!

Magdalena Frouzová: Češi se sami vnímají jako potížisté

Co řeší taková evropská mluvčí v obyčejném všedním dni?

Základ mé práce je komunikace s médii. Novináři, kteří sledují dění v Evropské unii nebo se o ni zajímají, hlavně chtějí vědět, co bude na programu, co se aktuálně řeší a co se bude kde projednávat. Zároveň je důležité podat tyto informace „lidsky“ – tak, aby jim bylo rozumět. Například: když vydává zákony česká vláda, a někomu se ten zákon nelíbí, tak protestuje proti zákonu, ale ne proti České republice jako takové. Naproti tomu když se některým skupinám obyvatel v Evropě nelíbí nějaký zákon, který připravuje Unie, tak často začnou protestovat proti celému projektu. Myslím, že takovým přístupem si škodíme všichni a součástí mé práce je také vyvracení častých mýtů, které se objevují.

Jaké jsou nejčastější mýty o Evropské unii, které kolují v médiích a mezi lidmi?

Hitparádu „omylů“ jednoznačně vede to, že nám Brusel něco přikazuje, protože Brusel jsme my. Jistě, geograficky je daleko, ale na všech úrovních od nejnižšího úředníka až po nejvyšší politické funkce jsou lidé, kteří jsou buď pracovně vysíláni, nebo voleni, a ti nás zastupují.

Pak jsou tu samozřejmě drobnosti, které v unii jako celku nehrají moc velkou roli, ale které často někdo vytáhne a snaží se na nich zesměšnit celý projekt. Opět příklad – Evropská unie se zabývá takovými nesmysly, jako jsou křivé okurky nebo výkon vysavačů. To jsou velmi chytlavé mýty, protože každý z nás měl někdy v ruce okurku nebo vysavač a dobře si to představí. Je pak velmi těžké s tím bojovat a vysvětlovat, že takto to není.

Třetí „dinosauří mýtus“ je tvrzení, že by Evropská unie měla být jen byznysový projekt, jen vnitřní trh. Ale právě byznys nejvíc vyžaduje stabilní právní prostředí a jistotu. Chce vědět, že při podnikání v jiné zemi nepřijde o své peníze, že bude mít jistotu v zákonech a podobně. A to už není jen ekonomická rovina, ale například soudní a s tím i nezbytně politická. A dopad to má samozřejmě i do mnoha dalších oborů – tyto firmy například potřebují lidi, kteří umí jazyky a znají kulturu cizí země. Často to jsou bývalí studenti z Erasmů, což propojuje byznys zase s akademickou sférou. Jen ekonomický trh nelze izolovat.

Dostanou se k vám také i nějaké pozitivní zprávy z českého prostoru? Například že má někdo Unii rád?

Jistě, dostanou. Myslím, že třeba v mainstreamových médiích je velká snaha o vyváženost. Kde vidíme problém, jsou poslední dobou různé pochybné weby, ale také lobbistické organizace, které si jdou za svým zájmem a v případě neúspěchu právě kritizují Unii jako celek.

Občas je potřeba zdůraznit nějakou pozitivní zprávu nebo na něco upozornit, aby člověk dostal pozitivní odezvu. Například to, že unie je tu proto, aby se udržel mír, demokracie a dobrá ekonomická úroveň. To máme.

Odkud je dobré brát si informace o EU?

Evropská komise v Česku má své vlastní webové stránky. Většina velkých médií má informace také poměrně dobré.

Jak jsou v Bruselu Češi vnímaní jako národ?

Mezi úředníky různých institucí předsudky příliš časté nejsou. Je to jednoduše mezinárodní prostředí, lidi spolupracují, komunikují spolu, mají společné projekty. Problém je spíš v tom, jak se vnímáme sami, Češi tu určitě nepatří mezi „potížisty“. Možná si pořád říkáme, že jsme ti chudí příbuzní, kterým by se mělo přidávat, ale popravdě patříme mezi státy východní Evropy k těm nejbohatším. Jsme dost bohatí na to, abychom mohli sami přispívat, ale také abychom mohli lépe využívat vlastní vliv. Moc nám to ještě nejde, moc to neumíme.

Jaké jsou vztahy mezi církví a Evropskou unií? Je tu nějaká forma spolupráce?

Evropská unie má povinnost vést s církvemi pravidelný dialog. Opravdu to probíhá, sama si to pamatuji – pravidelně se do Bruselu sjedou zástupci církví a jejich hlas je opravdu významný. Například se s nimi konzultují některé právní předpisy, hlavně úplně na začátku, když vznikají.

(Biskupové z COMECE se v Bruselu schází dvakrát ročně na plenárním zasedání. Česká republika je zde zastoupena královéhradeckým biskupem Mons. Janem Vokálem, který je jedním ze čtyř místopředsedů komise.)

Co se týká mladých lidí, nejčastěji nejspíš využívají program Erasmus. Co by ale mohli udělat oni sami v rámci Unie?

Svým způsobem je EU projekt hodně orientovaný na mládež. Erasmus nebo různé stáže a praxe v unijních institucích jsou například důkazem toho, že rozhodně nejde o elitářský projekt, protože se do něj díky stipendiím dostanou i ti, kteří by si pobyt v cizí zemi nebo městě jinak nemohli dovolit. A opět nejde jen o vysokoškoláky, ale jsou aktivity i pro středoškoláky, učně nebo praktikanty. Víme, že tito lidé později třeba snáze hledají práci, protože mají zkušenosti a umí jazyky.

Česká republika má například politiky, kteří o Evropské unii mluví velmi negativně a hodně ovlivnili veřejné mínění. Ale stačilo by se občas zamyslet, co by bylo, kdyby tu unie nebyla, přijít na alespoň něco dobrého, co mu Unie přinesla. Každý se o to pak může sám ve svém okolí podělit.