Že byl Jan Pavel II. blahoslavený 1. května, se mi pamatuje dobře. Když jsem během slavnosti postávala na římské ulici, připletl se mně pod nohy leták s fotografií, na níž byl Svatý otec s pracovní přilbou na hlavě na návštěvě mezi dělníky. Pod obrázkem stálo velkým písmem: Socialistický papež blahoslavený na Svátek práce! Svátek ten den byl. A veliký. A já ho skutečně slavila mimo jiné prací. Novinářskou. Byla jsem tam tehdy za zpravodajskou redakci Proglasu.

Psal se rok 2011, já byla poprvé těhotná, na konci prvního trimestru. Když jsem v Brně nastupovala do autobusu, manžel si povzdychl: „Proč tam posílají zrovna tebe?“ Bylo vidět, že má o nás strach. „Ale mě tam nikdo neposílá. Já jsem chtěla jet sama.“ - „Ty sis o to řekla sama?“ - „Jasně.“ - „To kdybych věděl, tak tě nepustím...“ - Jenže autobus už pomalu zavíral dveře a tak jsem muži dala pusu na rozloučenou a šla si sednout na svoje místo.

Nocleh jsem měla domluvený u sestřiček v římském Nepomucenu. Slíbily mi pokoj, ale když jsem přijela, s omluvou mě uvedly do takového kumbálku, který byl od kuchyňky oddělený jenom závěsem. Že prý mají plno a nemají mě kde jinde uložit. Já jsem ale byla nadmíru spokojená. V kumbále byla jedna postel, jinak stůl a nějaké naskládané židle. Wifi byla k dispozici, to bylo důležité. A na stěně naproti visel velký obraz Božího milosrdenství. Co víc jsem si mohla přát?

„Jak se vybalíte, tak přijďte k nám na raut. Budou tam i novináři. A najíte se. Je to v hlavní budově.“ Zajímavá informace. O žádném rautu jsem předem nevěděla. Pozvání na něj se do tak malé zpravodajské redakce nedostalo. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem byla přece jen přítomná. Byli tam oficiální hosté: biskupové, tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, velvyslanec ve Vatikánu Pavel Vošalík a další osobnosti jako třeba Otmar Oliva. Nejvíc mi utkvělo v paměti, jak na otázku: Pamatujete si na okamžik, kdy jste se dozvěděl, že Karol Woltyla byl zvolen papežem? zavzpomínal KS na říjen 1978 a řekl něco jako: „Ten den si vybavuju přesně. Dojel jsem tehdy za tím a tím známým, který mi řekl, že papežem byl zvolen Polák Wojtyla. Nemohli jsme tomu uvěřit. A z té radosti jsme se šli picnout.“ Tohle vyjádření se ovšem do vysílání Proglasu přes redakční autocenzuru nedostalo. Škoda :-)

V předvečer beatifikace se konala večerní vigilie v parku na místě starověkého sportoviště Circus maximus. Neohroženě jsem vyrazila římskými uličkami. Byla už tma a já jsem se snažila částečně podle mapky a částečně intuitivně držet směr. Říkala jsem si, že tam přece musím nějak dojít. Byla jsem fakt nerozumná, sama v noci v cizím městě. Ale cestu jsem nakonec našla. Na place už svítilo tisíce svíček, lidé poslouchali program, modlili se. Sedla jsem si na okraj a pozorovala. Italsky neumím, takže jsem moc nerozuměla. Ale byla jsem tam. Následovala adorace v nedalekém kostelíku. Při ní jsem prosila (nejen) za naše miminko a pak jsem vyrazila stejně nebezpečnou noční cestou zpátky k Nepomucenu.

Ráno měli všichni naspěch, aby byli ve Vatikánu co nejdřív. Já jsem nespěchala. Nebylo kam. Neměla jsem v plánu „být co nejblíž“. Našla jsem si místo až za Andělským hradem, v parčíku pod stromy. Co se budu, těhotná, mačkat někde v davu. Bylo tam příjemně. Poláci vedle měli nahlas puštěné rozhlasové vysílání ve své mateřštině, takže jsem občas i něco pochytila. A hlavně jsem se rozhlížela po lidech. S čím přicházejí, odkud jsou. Několik jsem jich vyzpovídala na mikrofon. 

V den odjezdu jsem navštívila mši pro české poutníky. Konala se v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě, nedaleko od Nepomucena. Šly jsme na ni společně s jednou sestřičkou a po cestě jsem se jí ptala: „Proč jsou tady na semaforech pro chodce i oranžoví panáčci? To je něco jako pro auta: Připrav se?“ Na to mi odpověděla: „Ne. Tady v Římě zelená znamená jdi. Oranžová znamená jdi. A červená znamená jdi, ale dávej pozor.“ :)

Cestu domů jsem absolvovala v nočním vlaku Řím – Vídeň. Přes internet jsem měla rezervované místo v kupé, které mělo být vyhrazené pro ženy. Když jsem do něj nastoupila, seděli tam dva černoši ze subsaharské Afriky a jeden muž, který mohl být někde z Egypta. Po chvíli přistoupila dívka z Thajska, která se při nástupu tvářila asi tak rozpačitě jako já. Když přišel průvodčí, nejistě jsme se ho zeptaly, jak to je s tím ženským kupé. On se zahleděl na naši jízdenku a říká: „Jó, při rezervaci přes internet nemá tato kolonka význam, na to nelze spoléhat.“ Paráda.

Přes moji počáteční nervozitu probíhala cesta vcelku dobře. Kluci z Nigérie se po chvíli přesunuli někam jinam a muž z Egypta vypadal mírumilovně. Nebylo mu to ale nic platné. Někdy kolem půlnoci prohlížela vlak cizinecká policie, nebo co to bylo, a milého Egypťana si vzala s sebou kdoví kam. Já ležela na vrchní palandě a snažila se aspoň trochu vyspat.

Na beatifikaci Jana Pavla II. ráda vzpomínám. Byla jsem tam se synem, který o několik měsíců později přijal při křtu jako druhé jméno Jan Pavel.