Těším se letos na Velký pátek.

Vlastně je to zvláštní. V posledních letech mi byl Velký pátek spíš na obtíž. To víte, zase ten celodenní půst, dlouhé lehce pochmurné obřady, k tomu ještě rodinné přesuny a cestování po návštěvách. Těžko říct, co je tentokrát jinak.

Možná je to tou postní dobou. Letos pro mě byla opravdu výživná - a to díky Signálům. Dali jste mi toho hodně. Byla jsem po síti v kontaktu s některými lidmi, odehrálo se tu pár poučných debat a přečetla jsem si toho dost. Posunulo mě to. Všem, se kterými jsem se mohla takto virtuálně setkat, patří můj dík. 

K tomu Velkému pátku - vyvstal mi na mysli takový obraz. Jakoby naše hříchy, naše problémy, všechna ta naše lidská bída prorostla zem okolo nás, vypučela v neprostupné větve hustého pralesa, její šlahouny vyrašily na všechny strany, vzájemně se propletly. Do toho v těch větvích syčí hadi a to všechno kolem nás vytvořilo takovou hráz, že nejsme schopní hnout se z místa a už vůbec ne jít za světlem.

foto: www.pxhere.com, CC0

Do takové situace přichází Ježíš. V ruce drží mačetu, která má z jedné strany nápis "láska" a z druhé "oběť, utrpení, osobní nasazení". A tou mačetou začne sekat okolo sebe. Tesá ty neprostupné větve, silné liány, namáhá se, bojuje, brání nás i útočí. Hadi se mu snaží omotat kolem rukou, aby nemohl pokračovat dál. Ale On je stíná hlava nehlava. Namáhá se, občas klopýtne, ale zvedá se a bojuje dál. Stříká z něho pot i krev, ale On se nevzdává. A nevzdá se, dokud neproklestí cestu. Ne pro sebe. Ale pro nás. Abychom my tou cestou mohli jít, vymotat se konečně z té své bídy a jít Kristovou cestou ke světlu, k Bohu. To je Velký pátek. Začíná to v Getsemanech, pokračuje před veleradou, u Piláta, výsměchem vojáků, bičováním, korunováním trnovou korunou, odsouzením, křížovou cestou, ukřižováním. Co je pro Ježíše smrt, je pro nás život.

Vzpomněla jsem si na jednu scénku, chtěla bych vám ji poslat. Už je to starší video, tak ho možná znáte. Ale někdo třeba ne. A... a vůbec: Požehnané Velikonoce všem!