Vůbec jsem neměla v úmyslu psát tento blog. Vlastně jsem ani nikdy neplánovala zveřejňovat tuhle událost ze svého života. Ještě teď, když si na to vzpomenu, strkám hlavu do písku. Ale co naplat. Dění na Signálech si to žádá. 

Bylo mi nějakých dvacet, čerstvá konvertitka, věci kolem sebe jsem viděla tak jasně, jako kdyby na ně svítilo polední slunce. S kamarádkou jsme vyrazily na koncert Jaromíra Nohavici. Vyprodané Semilasso, my seděly kdesi na parapetu. Skvělá akce. Supr písničky, atmosféra... no prostě Nohavica. A jak jsem tak poslouchala, tak mi to nějak začalo šrotovat. Ale vždyť... No přece slyšíte to?... Ten člověk má jen krok k tomu, aby uvěřil!

Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi. Zkrátka po koncertě jsem si stoupla na konec řady lidí s CDčkama k podpisu a trpělivě čekala. Když na mě přišla řada, spustila jsem. Jejda, raději se ani nesnažím vzpomenout si, co všechno jsem řekla... (Hlava v písku je rudá až za ušima:). Ale Jarek Nohavica je kabrňák. Nevysmál se mi. Nezpražil mě. Ani koutkem úst se neušklíbl. Vzal mě za ruce, dlouze a hluboce se mi podíval do očí a úplně klidně a s něhou mi řekl: "Jste ještě mladá. Životem se naučíte."

Co tím chci říct? Že mládí je někdy odhodlané až k bezhlavosti, kurážné až k pošetilosti a nerozumné až k blbosti. A že tomu víc než rozumím. A soucítím. A držím palce. Všem. 

 

Něco na odlehčenou: