„Vám já ruku nepodám.“ - „Tohle vám do smrti nezapomenu.“

Tahle slova jsem v minulých dnech slyšela. A přiznám se, že jsem je obrečela. Tím spíš, že je to celé jedno velké nedorozumění. Tím spíš, že ty věty vyřkl člověk, který chodí každý týden do kostela.

Přivedlo mě to k otázce, která je v nadpisu. Umíme odpouštět? A jak odpouštíme? Jen tehdy, když se druhý omluví? Nebo až když pochopíme, že za to vlastně nemohl? A komu – všem nebo někomu ano a někomu ne? Někomu snáz a u jiného je to fuška? Odpouštíme z vlastních sil anebo přijímáme v této věci pomoc Boží?

V době postní jsme zvlášť vedení ke zpytování svědomí a přijetí svátosti smíření. Když se zadaří a najdu si na to čas, píšu si seznam svých hříchů na papír. Neodpuštění je ovšem taky hřích. A tak jsem si řekla, že si letos napíšu ještě jeden seznam. Seznam lidí, kteří mě naštvali, ublížili mi – ať už hodně anebo málo, ať už vědomě nebo nevědomě, ať už doopravdy anebo jsem si jenom já sama jejich jednání jako křivdu vyložila. A odpustím jim. Nebo se o to aspoň pokusím. Nebo se pro to aspoň rozhodnu. A když mi to nepůjde, poprosím Boha, aby mi pomohl odpustit.

Protože až budu klečet ve zpovědnici, budu o odpuštění žádat já Jeho.

Přidá se někdo?

 

„… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“

foto: www.pixabay.com, CC0