Jsou dvě hodiny ráno a já nespím, i když vím, že mi bude odpočinek zoufale chybět. Nespím, protože přemýšlím, koho budu volit v nadcházejících prezidentských volbách. Odpověď zatím stále neznám.

 

 foto: www.pixabay.com, CC0

 

Co mě těší je skutečnost, že mezi devíti kandidáty jsou hned čtyři, kterým bych s klidným svědomím hodila svůj hlas. To je po sérii nejrůznějších politických voleb, při kterých měl člověk dojem, že volí pouze menší zlo, příjemná změna. Jenže stačí to?

 

Ve svých úvahách (a netvrdím, že jsou to úvahy, které mě mají přímo dovést k volebnímu rozhodnutí, tím méně by měly přivést k rozhodnutí někoho jiného) se hodně vracím do roku 2013. Tehdy jsem se velice nadchla, mé nadšení způsobil úspěch Karla Schwarzenberga v prvním kole. Byl to můj kandidát, ale nečekala jsem, že postoupí dál. Těch čtrnáct dní před druhým kolem jsem se živila vírou, že to Karel vyhraje. Ve dvojici se Zemanem mi přišel jako jasná volba a jen postupně jsem zjišťovala, že to tak mnoho lidí, i mnoho chytrých a vzdělaných lidí, nevidí. Dost jsem to nechápala, ale hodně jsem věřila. Byla jsem na skvělém koncertě na podporu Karla, v jeho volebním štábu jsem si vyzvedla nějaké propagační materiály a hrdě je rozdávala i nosila, na kočárek jsem si přidělala vlaječku „Jedu v tom s Karlem“, která byla jinak určená pro auta – to jsem si zvlášť užívala. Atmosféra byla úžasná (to se mi vybaví, když slyším, jak je úžasná atmosféra na setkáních podporovatelů Pavla Fischera). A bylo to celé k ničemu.

 

(Následují slova zhrzené ženy, kdo to nechce slyšet, ať dál nečte.) Ano, prezidentské volby v roce 2013 mě hodně zklamaly. Zklamalo mě, jak voliči v této zemi rozhodovali, jaká zvolili kritéria, co upřednostnili. Dlouho jsem to nemohla pochopit a vlastně to dodnes nechápu. Ale už jsem to přijala za fakt. Co? Že moje názory, moje preference, moje hodnoty v politické oblasti – a to v základních věcech – se velmi výrazně neshodují s většinovými názory, preferencemi a hodnotami české společnosti. Poslední parlamentní volby to jenom potvrdily – a jejich výsledek už mě nepřekvapil.

 

A tak se přiznám, že český volič – odpusťte mi tu generalizaci – ztratil moji důvěru. Ani nadcházející prezidentské volby nevidím v moc růžových barvách. Už jenom ta skutečnost, že se obávám, aby si lid český nezvolil do svého čela člověka, který za posledních pět let napáchal víc škody než užitku a k tomu všemu je ještě natolik chabého fyzického zdraví, že bych si do čela státu už raději zvolila taťku Šmoulu, kdyby kandidoval, je přece absurdní. Nechápu. Stále nechápu, jak někdo může jenom uvažovat o tom, že mu hodí hlas. A jestli by mi něco udělalo radost, opravdu velkou radost a to takovou, že bych vyšla do ulic a mávala českou vlajkou, tak by to byla skutečnost, kdyby se současný hradní pán nedostal do druhého kola. To by přece byla bomba! Ale zakazuji si živit v sobě naivní ideály.

 

A tak stále váhám, jestli hodit hlas jednomu ze čtyř mně nejsympatičtějších kandidátů, z nichž možná dva mají šanci, anebo zvolit jiného, který má asi šanci největší, ale pro mě je to až pátá volba. Nevím. Ale jedno vím jistě – po předchozích zkušenostech už svou důvěru nevkládám ani v Petra ani v Pavla (podobnost jmen v tomto úsloví se jmény prezidentských kandidátů je čistě náhodná), ani v české voliče, kteří mají volbu ve svých rukou, ale jen a jen v našeho Pána, a proto modlisezaprezidenta.cz. (A kdo chce, může se i postit.)

 

Vaše @Kollenka