Jaký by podle Vás měl být vztah mezi státem a církvemi? Jakou úlohu hrají a měly by hrát církve ve společnosti?  Má náboženství a víra své místo ve společenském životě?  Tyto otázky zaslala redakce webu modlisezaprezidenta.cz všem prezidentským kandidátům. Vrátily se nám celkem tři odpovědi, které vám nyní přinášíme i prostřednictvím s.magazínu. 

 

 

Jiří Drahoš: Náboženství a víra lidi spojuje a snaží se je učinit lepšími

1. Já vidím dvě hlavní roviny státu a církve. První se týká vzájemného uspořádání vztahů, tedy rovina „institucionální“. Zde se myslím již dospělo k celkem vyvážené poloze – stát garantuje svobodu vyznání a dbá na dodržování obecných pravidel ze strany církví, ekonomické vazby víceméně narovnány. To je ale jen ta řekněme “materiální“ stránka věci. 

Já sám vnímám úlohu církví jako mimořádně důležitý vklad i pro náš život občanský. Dnes se podle mého soudu církve výrazně přiblížily svému nejvlastnějšímu poslání, totiž na jedné straně šíření těch nejdůležitějších lidských hodnot a na druhé straně skutečné „péči o bližní“ v duchovním i materiálním slova smyslu. Tedy, vedle bohoslužby a morálních hodnot také reálná, praktická starost církevních organizací například o vzdělání či sociální záležitosti. Samo náboženství a víra pak jsou vlastně pojivem tohoto přístupu ke světu, něčím, co lidi sbližuje a snaží se je učinit lepšími. Snad je z tohoto vyjádření patrné, jak pevné a důležité místo náboženství a víře ve společenském životě přisuzuji, ač sám rituály víry nepraktikuji.  

2. Naše země je podle všech měřítek výrazně sekulární a někdy se to bohužel projevuje vyšší mírou lhostejnosti k bolestem tohoto světa. Přeci jen jsem ale optimistou – mám jak mezi věřícími, tak mezi ateisty spoustu přátel a známých, kteří žijí mravně, aniž by tím dávali na odiv buď svoji poslušnost k víře, nebo naopak nezávislost na vnějších podnětech. Prostě je to tak správně. Takový život má smysl a je třeba na jeho správnost poukazovat, nejlépe osobním příkladem. 

Pokud jde o Evropu, máme před sebou všichni velký úkol. Uchránit naše civilizační hodnoty před rozkladem, ať již hrozí zvenčí v podobě např. extrémního islamismu, nebo zevnitř v podobě úpadku naší vlastní morálky.

 

Petr Hannig: Vztah mezi státem a církví má být oboustranně nezávislý

Stát by neměl ingerovat do života církve. Církev by měla utužovat morální úroveň věřících a svým příkladem přitahovat zvláště mladé lidi, kteří v odosobněném světě, ve kterém často není místo pro city, hledají nějaký klidný přístav a smysl života.

Má náboženství a víra místo ve společnském životě? Rozhodně ano a to stále víc a víc. Křesťanské církve, včetně církve katolické rezignovaly na své nezastupitelné místo ve společnosti, což je velká chyba. Protože jejich místo, po kterém zvláště v západních zemích vzniká vakuum, okamžitě zaplňují agilní denominace, zvláště pak islám ve své radikální formě - wahabismu. Z toho vznikají nekonečné problémy s terorismem. Je mi smutno z toho, že při mši svaté zavražděný stařičký a velmi oblíbený řádový bratr (poblíž normandského Rouenu), zůstal mimo zájem vatikánské kurie. Vždyť to je jasný případ novodobého mučedníka, který si zasluhuje přinejmenším blahořečení.

 

Pavel Fischer: Mezi státem a církvemi by měl být vztah vzájemné důvěry a spolupráce

Evropská civilizace stojí na křesťanských základech, církve k její historii i současnosti neodmyslitelně patří. Měly by pečovat o duchovní poklady naší země, pomáhat vytvářet vztahy solidarity, vnášet do veřejného prostoru naději a svornost. A navazovat vztahy přes hranice, které nás rozdělují.

Má náboženství a víra své místo ve společenském životě?

Neumím si představit, že bychom z veřejného prostoru smazali všechny odkazy na náboženství. Našim městům by chyběly duchovní dominanty a padla by na nás tíseň. K poslední otázce: víra je natolik intimní věc, že o ní umím mluvit jen polohlasem.