Na CSM do Olomouce jsem vyrazila pouze na jeden den, na sobotní Den s rodinami. Já jsem s sebou ovšem vzala pouze jednoho člena našeho klanu, toho, bez kterého v tuto chvíli neudělám ani krok. V rámci vidiny pracovních povinností snoubících se s poklidným výletem jsem zbytek rodiny nechala napospas jejich vlastním úkolům a zábavám.


 

 

Z Brna jsem jela vlakem. Po dlouhé době. České spoje jsou totiž povětšinou drahé, pomalé a nejsou baby friendly - což je kombinace, která mladým rodinám nezní moc lákavě. Ale pro tentokrát se vlaková doprava hodila. Do "starobylé Olomouce", jak ji v úvodním večeru na CSM několikrát tituloval její primátor a jestli si dobře vzpomínám i otec arcibiskup Jan, jsem dorazila krátce před jedenáctou. Vybavena mapou v mobilu, protože tohle město skoro vůbec neznám, jsem odhodlaně vyrazila z nádražní haly, a tak jsem si ani nevšimla svého osobního taxikáře, který mi přijel na pomoc. @Václav Vacek mě ochotně odvezl ke stanu Signálů, kam jsem nakoukla, krátce pozdravila tamní osazenstvo a pak vyrazila směr Korunní pevnůstka, kde právě probíhala mše svatá.

Docela ráda prozkoumávám neznámé cesty, intuitivně se jimi nechávám vést, bez stresu, jen v příjemném napětí čekám, jestli mě dovedou k cíli. Tedy pokud s sebou nemám reptaly, kteří by mě znervózňovali komentáři: "Určitě jdeme blbě. Tady to není. To je zase cesta...." nebo "Už tam budem?" (schválně, kdo je manžel a kdo jsou děti? :) Hlas kardinála @DominikDuka, který se rozléhal z reproduktorů, mě ale vedl vcelku bezpečně.

V Korunní pevnůstce bylo nabito. Prostranství bylo zaplněné mládeží i rodinami. Vyrazila jsem najít si nějaké místečko a ejhle, první, o koho jsem takřka doslova zakopla, byl @HejTi se svým starším synkem. Zůstala jsem tedy s nimi. Na těchto velkých akcích mi vždycky trvá nějakou dobu, než se aklimatizuju. Neměla jsem moc času, a tak jsem to musela zvládnout vcelku rychle. Mše svatá naštěstí tomuto procesu dost napomáhá, takže počáteční smíšené pocity (které mám v takové situaci skoro vždycky) odezněly poměrně rychle.

 

 

Po bohoslužbě kardinál Duka oficiálně oznámil změnu, která nás v blízké době čeká. P. Jendu Balíka vystřídá v čele Sekce pro mládež P. Kamil Strak. Pro někoho neznámé jméno, pro jiné známý člověk z Diecézního střediska mládeže ve Staré vsi nad Ondřejnicí. Anebo odjinud. Signály se těší na spolupráci!

 

 

Po mši jsme společně s HejTim vyrazili hledat organizátory slibovanou klobásu. Nejprve jsme se vydali špatným směrem, tento náš omyl byl ale odměněn dalším "náhodným" setkáním s Geršlovými. Měla jsem radost hned dvakrát. Za prvé, že jsem se mohla seznámit s těmi členy jejich rodiny, které jsem zatím osobně neznala - tedy s maminkou @Zdendanda a s nádhernou dcerou, která si dle mého dojmu vcelku spokojeně drndala v kočárku. No a za druhé, že jsem mohla Zdendandě nikoli nenápadně připomenout, kdy a kde se koná vyhlášení soutěže Blog roku.

Poté jsme už vyrazili správně za vůní oběda. Po cestě jsme se s prvním koordinátorem Signálů bavili, jak jinak, o sociálních sítích a vlastně o všem možném. Envelopu jsme našli bez větších obtíží a stoupli si do jedné z front na výdej klobásy. Světe div se, zrovna na konci té naší fronty mě přivítal obličej paní učitelky ze školky, kam chodí můj syn. Tedy u klobás bych ji nečekala. Později se ale ukázalo, že její manžel má v přípravném týmu na starosti stravování, takže to začalo dávat smysl. 

S obědem jsme se uklidili do stanu Signálů a tím získali výhodu oproti ostatním strávníkům, které během hodování zkropil mírný deštík. Po krátkém odpočinku nastal čas znovu vyrazit. Tentokrát na náměstí, kde se konalo Expo hnutí a řádů a kde jsme měli předávat ocenění našim blogerům. S Václavem Vackem jsme zamířili do centra a našli jsme Horní náměstí, kde stál stánek Signálů. Pozdravila jsem kolegy z Proglasu, kteří stáli hned vedle, seznámila se s @Merinka, poslechla si několik písniček skupiny AM Úlet a už bylo třeba přesunout se na Dolní náměstí, kde mělo proběhnout vyhlášení Blogu roku. 

Kdo by byl čekal, že z Horního na Dolní náměstí se půjde do kopce! Vyrazili jsme tedy opět špatným směrem. Tento náš omyl mě ale odměnil dalším setkáním. Potkala jsem "našeho" a snad mohu říct i "svého" studentského kaplana, toho času jezuitského provinciála P. Josefa Stuchlého. Nevídám ho často, ale když už, tak mi srdce vždycky poskočí. Ne snad přímo pro kouzlo jeho osobnosti, které ovšem nechci nikterak zpochybňovat, ale spíš pro to, co pro mě tento člověk ztělesňuje - každé, třeba jen letmé setkání s ním, je pro mě takřka fyzickou vzpomínkou, kratičkým zpřítomněním mých akademických let, času stráveného ve VKH Brno, doby, která byla nadupaná duchovním růstem a zráním, čerpáním z pramenů vody živé, vším tím poznáváním a učení se, ze kterého žiju v podstatě dodnes. Juchů! Díky za tohle setkání!

 

 

Samotné vyhlašování signálnické soutěže proběhlo vcelku předvídatelně a bez problémů, především díky přítomnosti naší hlavní výherkyně. Ostatní nominovaní, kterým patřilo také ocenění, se nedostavili, nu co, cenu jim pošleme poštou. Jen květina určená pro @Katusi, držitelku Ceny poroty, měla jiný osud, o tom ještě později. 

 

 

Od pódia nebylo daleko do kavárny, kde tou dobou sedělo několik dam ze společenství ŽMM. Na chvíli jsem se k nim tedy připojila, stejně jako cenami ověnčená Zdendanda. O čem se tam povídalo, to vám říkat nebudu, třeba o tom některá žena napíše blog. Fotku bych ovšem zveřejnit mohla, pokud mi k tomu dané uživatelky dají souhlas. (Ženy, jestli vám nevadí, že bych vás tu vyvěsila, napište mi své ano do zprávy anebo sem do komentáře!). 

Když jsem se přesunula zpátky do stanu Signálů, právě začínalo svědectví Enrica Petrilla, které jsme sledovali z gauče na velké obrazovce díky přenosu TV NOE. Obýváková pohodička, trochu zhýralé na setkání mládeže, ale mé břicho za ni bylo rádo. Program skončil a přiblížil se odjezd mého zpátečního vlaku. Na cestu jsem od kolegů dostala obložený chleba a zmiňovanou květinu původně určenou pro Katusi. Pěšky, protože jsem se chtěla trochu projít, jsem vyrazila směr nádraží - tentokrát už správně!

Protože ve třetím trimestru žena prostě často musí, využila jsem pár minut do odjezdu vlaku k návštěvě nádražních toalet. V Olomouci stojí celých deset korun. Já měla v drobných pouze devět. Tak jsem je paní v okýnku nabídla s tím, že jinak by mi musela vracet na dvoustovku. Dobrá žena chvíli zaváhala, ale pak si vzala mince, ovšem se slovy: "No ale často to dělat nemůžu. To víte, na rozdávání mám rodinu!" Když jsem odcházela hezky se na mě usmála, já poděkovala a už už spěchala na vlak. Ovšem po pár krocích mi to . došlo. Co já s kytkou ve vlaku? Pugét za korunu, to je dobrá cena. Tak jsem se vrátila, květinu strčila paní do okýnka a že to má za tu kačku, ať to má v té své kukani taky pěkný! Takže, milá Katusi, tvoje květina (byly to žluté gerbery) skončila u hajzlbáby na olomouckém nádraží. Měla velkou radost!

Už by asi ani nebylo o čem psát, kdyby se našemu vlaku v polích za Nezamyslicemi neurval hák mezi lokomotivou a prvním vagónem. Zastavili jsme. Dva průvodčí chvatně proběhli uličkou a volali na sebe: "Ne, to je až vepředu!" Vzhledem k tomu, že právě v Nezamyslicích k nám přistoupili dva ostří hoši v černých nadupaných vestách s nápisem Securitas, říkala jsem si, jestli odněkud nevyskočí šílený chlap s mačetou v ruce. Byl ale klid a nakonec se ukázalo, že jde o pouhou únavu materiálu. Stáli jsme tam asi hodinu, než nás odtáhli zpátky do nejbližší stanice a tam nás připojili k rychlíku z Bohumína. To trvalo další hodinu. Cesta Olomouc - Brno se tak protáhla na tři a půl hodiny. Nu co, udělala jsem si pohodlí, sundala boty, natáhla nohy na protější sedačku a čekala. Co taky jiného. Taky jsem pozorovala reakce spolucestujících - to by ale vydalo na samostatný článek.

Domů jsem dorazila v pořádku, můj milovaný muž mi dokonce přišel naproti, takže jsem bezpečně docestovala až do své postele.

19. srpen se vydařil. Bohu díky!