Ač jsou venku tropická vedra, která dokáží kdekomu omezit schopnost myšlení, studentům se zkoušky nepromíjejí ani neodsouvají na příhodnější teplotní podmínky. Tak jako byl květen čas maturit, v červnu se zase kupí státnice a zvýšená přítomnost mladíků v oblecích, slečen ve společenských šatech a jejich příbuzných neméně vystrojených v ulicích Brna svědčí o tom, že mnozí dokázali projít ohněm a mají tak důvod ke slavení. Někteří jsou ale stále „z nejhoršího uvnitř“.

 

  

Foto: www.flicker.com, cc 

Závěrečné zkoušky dokážou s člověkem udělat své. Pamatuji se na svoje bakalářské státnice, nahuštěné do tří po sobě jdoucích dnů. Ve středu a čtvrtek testy z různých předmětů a v pátek obhajoby. Nemyslím, že bych se tehdy nějak nadmíru nervově hroutila, ani jsem v těch dnech nějak zvlášť nevysedávala dlouho do noci nad knihami a neukrajovala si tak z tolik potřebného spánku. Přesto se mi stala zvláštní věc. Testy prvního dne jaksi proběhly, stejně tak den druhý. Odpoledne jsem dorazila ke svým prarodičům, u kterých jsem během studií byla na bytě, pozdravila je, poslechla jsem babičku, která mi doporučila vzít si večeři z ledničky (ano, trpěla jsem díky svým příbuzenským vztahům nezaslouženou mírou studentského luxusu), ohřála si pečené kuře s rýží a pak už si nepamatuju nic.

 

Najednou bylo ráno. Já jsem se probudila v posteli, chvíli jsem mžourala do stropu a říkám si: „Něco je špatně.“ Odhrnula jsem peřinu a vídím se, jak ležím oblečená právě tak, jak jsem předchozí den přišla ze školy – v sukni a halence. „Proč nejsem v pyžamu?“ Nedokázala jsem to pochopit. Moje poslední vzpomínka z předchnozího dne bylo kuře na talíři. Pak nevím, jak jsem se dostala do postele, ani to, jak jsem si dokázala rozestlat, protože polštář a peřina bývaly přes den schované v peřináči. Kdybych aspoň den předtím oslavovala dlouho do noci, tak bych si svoje okno dokázala nějak vysvětlit, jenže tohle se stalo při naprosté absenci alkoholu. A pak mě napadlo: „Dnes jsou ještě obhajoby...“ Rychle jsem skočila po mobilu, protože jsem netušila, kolik je hodin a v temnotě předchozího večera jsem si nenastavila budík. Naštěstí bylo ještě času dost. Když jsem se potom došourala do kuchyně, babička mi říká: „A nám bylo divné, kam ses ztratila. Anis nám neřekla dobrou noc.“ Neřekla. Protože můj mozek bez mého vědomí přepnul na autopilota s jediným cílem – spát.

 

A jak se vám státnicovalo? Anebo státnicuje? Jak vzpomínáte na maturitu nebo běžné vysokoškolské zkoušky? Vím o slečně, která ve svaťáku prošla skleněnými dveřmi (její mozek asi taky přepnul na autopilota, ale došlo k nějaké technické chybě a ztrátě správného směru), naštěstí přežila bez vážnějšího zranění. Pamatuju si, jak někteří přicházeli ke zkouškám ve velikém stresu, jiní zase za naprostého klidu. Současné studenty by mohla povzbudit nějaká ta vzpomínka na vašem blogu, svědectví o tom, že se zkoušky dají přežít :)

 

Nový blogový článek vám může pomoci v soutěži Blog roku singály.cz 2017. Stále máte možnost navrhnout svého oblíbeného blogera, došlé nominace průběžně zveřejňujeme. A pokud patříte ještě do akademického světa, už máte po zkouškách a nevíte, co s volným časem, můžete se zapojit do iniciativy Kolíčkuj, která prostým způsobem šíří mezi lidmi povzbuzení a Boží slovo.

 

Přeji všem studentům z řad Signálníků požehnaný čas zkoušek, dobrou a svěží mysl i v tropických dnech, dostatek odpočinku a náruč tolik potřebné Boží milosti!

 

Vaše @Kollenka